Žárlivost jako důkaz lásky? Prosím, jen to ne!

„Kde jsi byla a s kým?“

„Kdo ti to zase píše?“

„Jakože cože? Fakt chceš jít se svou bejvalkou na kafe?“

Poznáváš tyhle otázky? Já docela dobře. Sama jsem je ve svých vztazích slyšela i je pokládala. Tyto doby (i vztahy) jsou pryč. Život v žárlivosti či se žárlícím partnerem je velmi vyčerpávající.

Kvalitě vztahu žárlivost nijak neprospívá, ba naopak – dost jí škodí.

Žárlivost patří mezi jednu z lidských emocí. Plíživě a bez pozvání se krade do našich myslí a paralyzuje nás svoji silou. A se stejnou silou může zdevastovat i náš vztah. Jeden z mých vztahů přesně takto skončil. Jen co jsem vystrčila paty z bytu, okamžitě jsem od svého tehdejšího partnera obdržela SMS v tomto duchu:

„Užij si to. Mysli na to, že tě miluju.“

Pokud jsem na tuto SMS nestihla zareagovat v určitém časovém úseku, který byl však pokaždé jiný, přišla další zpráva. Z počátku se mi to zdálo milé.

Ze všech stran jsem slyšela, že žárlivost je důkaz lásky. Partneři by jeden na druhého přeci měli žárlit, jinak je ve vztahu něco špatně.

Milé to bylo pár měsíců. Pak se věci začaly stupňovat – můj bývalý partner začal žárlit i na čas, který jsem trávila s rodinou. Žárlil na všechno a všechny. Nákup nových šatů rovnal se přípravě na schůzku s milencem. Z počátku jsem se cítila provinile za emoce mého partnera a snažila se mu vše vysvětlovat. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se v jednom kuse obhajovala a přesvědčovala ho o své „nevinně“ – i když žádná vina reálně neexistovala.

V komunikaci s partnerem – žárlivcem neexistuje „správná“ odpověď.

Tito lidé, jsou tak moc přesvědčení o tom, že jsou podváděni a obelhávání, že mají v hlavě celé příběhy. Příběhy o tom, co se stalo během tvojí návštěvy kavárny nebo posilovny, o tom, že kamarádka Jana bude nejspíš milenec Honza, nebo o tom, že šéf tvojí firmy po tobě zaručeně pokukuje, protože jsi (jako celá firma) dostala vánoční prémie. Sama jsem se přesvědčila o tom, že čím víc odpovědí a obhajob jsem svému partnerovi poskytla, tím více to rozdmýchávalo jeho nedůvěru a vytvářelo další bizarní součásti příběhu.

Co se dá v takovéto situaci dělat? Je důležité vše komunikovat – klidně a racionálně popsat, co se ve vztahu děje a jak se v těchto situacích cítím. Také je dobré mít na paměti, že na prvním místě jsem pro sebe vždy JÁ SAMA. Je proto důležité si pravdivě odpovědět na tyto otázky:

„Opravdu chci sama sebe tomuto vystavovat? Chci toto každý den podstupovat? Existuje nějaká šance na změnu?“

Pokud jsem ve vztahu nespokojená, cítím se omezovaná a není šance na změnu – je důležité umět ve správnou chvíli odejít. Já bohužel tu „správnou chvíli“ promeškala. Můj rozchod proběhl velmi dramaticky na rušné ulici, kdy na mě můj bývalý partner křičel a trhal knihy, které jsem si nesla z knihkupectví. „Bohužel“ jsem mu tenkrát nedala vědět, kde jsem. A tak skončil můj vztah se žárlivcem. Byla jsem sice SINGLE, ale alespoň jsem věděla, co už ve vztahu nechci zažívat.

Žárlivost je často spojená se strachem z opuštění.

Tak moc se upínáme na svého partnera (či partnerku) až zapomínáme, že je potřeba žít svůj vlastní život – zachovat si své koníčky, přátele, dobré vztahy s rodinou nebo obyčejné návštěvy obchodů. Pokud člověk prožije během svého dětství či dospívání situace, ve kterých se cítí opuštěný, nepřijatý a nevidění – často si na základě těchto prožitků tvoří vzorce chování pro další život.

Často se hodně žárlivě chovají lidé, kteří byli v dětství „opuštěni“ jedním z rodičů – rozvod či nepřijetí, nebo pouhá nepřítomnost rodiče při dospívání, roli mohou hrát i toxické partnerské vztahy, pocit méněcennosti, nízká sebehodnota a sebepřijetí. Obecně lze říci, že pocit žárlivosti je odrazem vnitřního prožívání toho, kdo žárlí. Vnější okolnosti spouští naučené vzorce, které vznikly jako obrana na nepříjemné situace z období dětství a dospívání.

Dle psychologů je žárlivost většině lidí přirozená, ale také jí popisují jako jednu z nejzhoubnějších emocí, která může narušit kvalitní partnerské, ale i jakékoli jiné mezilidské vztahy (Erika Matějková, Řešíme partnerské problémy).

Sama jsem tímto chováním zničila jeden z mých prvních vztahů. Cítila jsem, že jsem selhala, když se můj partner bavil s jinou ženou. Neustálé výčitky. Když jsem se partnerovi nemohla dovolat – moje hlava byla schopná vymyslet několik scénářů, toho co se děje – nutno podotknout, že každý tento scénář by vydal na celovečerní film. Není divu, že tento vztah skončil dřív než začal.

Jak nespadnout do této pasti? To, co pomohlo mě, bylo zastavit se a přijmout sama sebe. Důležité bylo rozhodnutí, že jsem sama pro sebe vždy na prvním místě a moje štěstí je komodita, kterou si rozhodně nechci nechat vzít. Dle mého názoru je extrémně důležité vybudovat si vztah sama se sebou a přijmout holý fakt – pokud se se mnou můj partner rozejde – přichází o skvělou ženu, kterou jsem.

Nutno přiznat, že i já mám občas tyto žárlivé myšlenky, nedávám jim však žádnou pozornost. Vím, že nemají reálný základ, a že jsou to konstrukty mých starých vzorců.

Vždy tyto myšlenky s láskou pozdravím a pošlu do oněch míst.

Díky tomuto přístupu jsem jen a jen získala a zažila tolik šťastných momentů. Cítím absolutní důvěru v mého partnera a naše partnerství. Nemám potřebu ho kontrolovat a vlastnit. Díky tomuto nastavení mohu prožívat tento vztah v lehkosti, radosti a štěstí.

A jak to máš ty? Žárlíš?